Příběh NFMD: O síle solidarity a odvaze začít znovu
Někdy se cesty protnou, rozejdou a po letech znovu spojí, aby vzniklo něco většího. Příběh našeho fondu není o formulářích a grantech. Je o přátelství, o hledání smyslu v těžkých chvílích a o rodině, která se rozhodla pomáhat jinak. Přečtěte si, jak se zrodila vize solidarity, kde 1 + 1 nejsou dvě, ale tři.
S Martinou se známe díky společné kamarádce Aleně, která před dvanácti lety psala krásnou knihu o klášterech. Hutný text doplňovaly umělecké fotografie jejího dvorního fotografa Jirky. Cestovali spolu po krajích a klášterech, hovořili, fotili, tvořili.
Martina v rámci nadačního fondu chtěla rozšířit aktivity o podporu organizací, které se věnovaly těm nejpotřebnějším. Obrátila se na Alenu, aby jí poradila, když toho při cestách tolik viděla a mluvila s řadou lidí. Na jednu z cest po Šluknovském výběžku jí proto vzala Alena s sebou.
Já jsem v té době měla soukromou psychoterapeutickou praxi a za sebou práci s ohroženými dětmi a jejich rodinami. Nedlouho předtím jsem předala organizaci Dům tří přání, kterou jsem založila, působila v ní jako ředitelka, „terapeutka“ a po jejím předání novému vedení jako metodička. Prvním pracovištěm organizace byl Azylový dům Přemysla Pittra pro děti nabízející pobytové a ambulantní služby. Ty se dále rozšířily o služby terénní a stacionární. Plynulá návaznost jednotlivých služeb, jejich forem a komplexní mezioborová práce s dětmi a jejich rodinami mohla být aplikována na jakoukoli krizovou situaci rodiny ohrožující zdravý vývoj dítěte.
Alena Dům tří přání velmi oceňovala. Chtěla Martině usnadnit začátky práce tím, že jí předám svoje zkušeností.
Propojila tak dva různé světy, jejichž společným jmenovatelem byla solidarita. Vídaly jsme se pak sporadicky. Jednorázové konzultace byly od sebe měsíce vzdálené.
Návrat a „odměna na stará kolena“
Bylo to před sedmi lety, kdy Martina po dlouhé pauze zavolala z Mnichova, kam se její rodina přestěhovala. Tehdy kromě tří dcer, které jsem jejím prostřednictvím znala, měla i malého, nedávno narozeného Toníka.
Rodina v tu dobu procházela krizí zakončenou rozvodem. Vzhledem k tomu, že jsem se i této problematice věnovala, mohla jsem Martině usnadnit přijetí všech změn, které v jejím životě nastaly. Též jsem jí mohla doporučit specialistku na terapii i s ohledem na malého Tondu.
Když jsme při našich rozhovorech narazily na nadační fond, shodly jsme se, že ho sama z Mnichova řídit nemůže a potřebuje někoho k ruce. Martina oslovila své známé v ČR a po několika neúspěšných pokusech se zeptala i mě. I když už jsem rozhodně nepočítala s tím, že se znovu vrhnu do práce, nabídku jsem nemohla jen tak odmítnout. Lákala mě představa, že budu moct využít a předat vše, co mám v hlavě, v řadě metodik, prezentací, poznámek a zápisků. Měla jsem a nadále mám řadu kontaktů mezi odborníky různých profesí, potenciálních spolupracovníků, kteří doporučí další a ti zas další…
Dobře předat práci, respektive předat ji těm pravým, se mi v minulosti opakovaně nepodařilo. Teď to vyjde, říkala jsem si. Zásadní předpoklady a principy práce jsou de facto univerzální. Co bylo na začátku budování Domu tří přání, mohu využít i při práci pro nadační fond. To mi běželo hlavou, než jsem řekla ano.
Inspirace svatým Vincentem a rodinné kořeny
A pak už to jelo. Prakticky od začátku si naší společnou práci nazývám „odměna na stará kolena“. Myslím, že i Martina našla to pravé. Vystihují to slova, která byla součástí její nedávné odpovědi na děkovný dopis, ve kterém vzpomíná na své začátky. Píše o tom, jak před jedenácti lety, kdy začala její mise, spolupracovala s Domovem sv. Vincenta de Paul ve šluknovském výběžku. O Sv. Vincentovi, který se staral o chudé, doslova o ty nejchudší z chudých, nejpotřebnější z potřebných a nejubožejší z ubohých. Jeho odkaz jí nejdříve vedl k rozhodnutí a pak jí provázel při pomoci těm, kteří jsou zcela na okraji, kterým ani systém nemůže poskytnout to, co potřebují, těm, kteří tzv. propadají sítem. A také řešila různá dilemata. Připadalo jí třeba nemístné odpovídat na otázku, proč to dělá, že jí to baví a naplňuje. Jako by vlastně říkala, že to, co jí baví je podmíněno pádem na dno někoho jiného. Uzavírá, že teď ví, jak je důležité podporovat komunitní život. Aby měl každý možnost do komunity patřit a poznat, že na problémy není sám, že pomoc lze nabídnout, poskytnout, říci si o ní i jí přijmout. Těch, kteří propadnou na dno, pak může být podstatně méně. Právě to dělá komunitu silnější, odolnější a bezpečnější. V tom vidí sílu solidarity i radost, která jí provází.
Martina se zmínila i o tom, že chce fond připravit pro své dcery, které pak na její práci navážou. A když k tomu dodala, že umí investovat do nemovitostí a jejich rekonstrukcí, shodly jsme se na tom, že jako fond budeme vytvářet síť komunitních center, jejichž využití bude odpovídat potřebám toho kterého regionu.
Vznikl tak rodinný nadační fond, na jehož začátku stojí tři generace – a dcery pak zachovají kontinuitu do budoucna. Členy správní rady se nejdříve stali rodiče Martiny. Nejstarší dcera Anna v té době dokončovala studium neurověd v Londýně a rozhodla se pro vědeckou dráhu v oboru. Prostřední dcera Magda studuje politologii v Salzburgu a nejmladší z dcer Bára se zatím rozhoduje, jakým směrem se vydá po maturitě, která jí v příštím roce čeká. Tonda je sedmiletý kluk a je předčasné mluvit o tom, jaká bude jeho role. Každopádně uvidí, čemu se jeho rodina věnuje.
Když se Magda rozhodla, že se chce po ukončení studia věnovat rodinnému nadačnímu fondu naplno, došlo k jejímu jmenování do správní rady, ve které jí předala žezlo babička Helena.
Všechno začíná už ve školce
Martina také od začátku říká, že nechce fundraising, že finanční prostředky fondu bude generovat z vlastních zdrojů. A protože klademe důraz na spolupráci, i v tomto ohledu navazujeme na jiné nadační fondy a nadace, aby se naše finanční podpora doplňovala. Nadále budeme vyhledávat partnery, aby nás bylo víc a na Ústecku a Karlovarsku docházelo k udržitelným změnám co nejdříve.
Vedle finanční podpory vybraných projektů je dalším cílem nadačního fondu oslovovat odborníky různých oblastí, profesní a morální autority, kteří se zabývají důležitými tématy a výzvami dnešní doby a mohou nás inspirovat. Teorii chceme propojovat s praxí.
Máme v úmyslu oprášit příklady dobré praxe a metodiky z minulosti, které mohou být východiskem při práci v kontextu nové doby. Většinou je to totiž tak, že problémy, které tu jsou dnes, tady byly i dříve a dá se předpokládat, že tomu tak bude i v dobách příštích. Je ale důležité vědět, že řešení se velmi často najde, když víme proč, jak, kdy a na koho se obrátit a s kým spolupracovat…
Za důležité téma považujeme předškolní pedagogiku a její význam, jak nás před časem upozornily odbornice na slovo vzaté. Můžeme citovat název knížky Roberta Fulghuma: „Vše, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.“ Kéž tomu tak opravdu je, když se začne včas a dobře, je to lehčí později. A snad se časem podaří zvrátit i výzkumy potvrzený fakt, že naše děti nerady chodí do školy.
Živá voda a rovnice, která neplatí
V rámci nadačního fondu nevypisujeme grantové výzvy, nemáme týmy na výběrová řízení a administraci. Stavíme na osobním setkání, dialogu, budování důvěry. Už nyní víme, jak a proč chceme v některých projektech pokračovat, propojovat je, rozšiřovat spolupráci a hledat projekty nové.
S Martinou Dryk jsme do značné míry sehrané. Víme, že jedna bez druhé bychom nemohly dělat to, co děláme. Opakovaně jsme mluvily i o tom, jaké štěstí to máme, že se nám takováto příležitost naskytla. Roční zkušenost ukázala, jakou roli hraje vzájemná podpora, spolupráce a solidarita, jak se prolínají a vzájemně ovlivňují různé příběhy jejichž součástí se NFMD stává. Je to pro nás živá voda pro léta příští.
Ve světě vědy platí kauzální příčinnost, vědecký důkaz, 1 + 1 = 2. My opakovaně zažíváme symbolické 1 + 1 = 3. To, co se daří, přesahuje součet, vznikne cosi víc, co není jen naše dílo, před čím lze jen s vděčností, pokorou a úctou smeknout.
Snad je pak srozumitelná i tečka na závěr:
ANO, ANO!!! ŽÍT, CTÍT, ZNÁT
NE, NE!!! ZNEUŽÍT, ZNEUCTÍT, ZNEUZNAT